Téma: Ekologie: Božská hora v plechovkách, rok 2003

27.02.2022

Jiný kraj, jiný mrav.

Vychovaná skautingem a láskou k přírodě mi není úplně jasné, jak někdo může jen tak pohodit papír od čehokoli na zem. Jsou ale místa, kde se dějí věci nepředstavitelné.

Pravda, byl to rok 2003, ale pochybuji, že se něco výrazně změnilo.

Individuální turistika má mnoho výhod. Poznáte lidi, kulturu, styl života, utvoříte si reálný obraz o tom, jak moc jsou místní lidé odlišní či stejní. Ve chvíli, kdy začnete ovládat základní slovíčka jejich jazyka, kdy umíte číslovky v jejich řeči a neváháte sáhnout hlouběji do peněženky, si je vlastně získáte. Odlišnost se stírá, kamaráčoft začíná. Jenomže osudem takového turisty s batohem je, že jen co zdomácní, už táhne jinam. A celá sranda začíná od znova.

My jsme se takhle přesouvali z pevniny přes celý Sinajský poloostrov do malého letoviska Dahab. Vyčetli jsme, že pokud chceme navštívit Sinajskou horu, což jsme chtěli, je to nejlepší místo, kde se upíchnout. Jedná se vskutku o pohodové místo-vesničku, dnes možná už městečko, kde se cítíte jako doma. Magický podmořský svět, potápěčské centrum patřící Polákovi, takoví celkem normální místní, na egyptské poměry pohoda jazz.

Chtěli jsme hlavně podniknout výlet na známou horu Sinaj, což je dle Bible místo, kde Bůh předal Izraelitům svých Deset přikázání. Vrcholem je tak považován vrchol Jabal Musa (2 285 m.n.m.). Z arabštiny překládáno jako Mojžíšova Hora. V počátcích křesťanství se za horu Sinaj považovala hora Serbal, v 5. století byl však Serbal zavržen a novým Sinajem se stala hora Svaté Kateřiny (2 629 m.n.m.). Od 15. století je ale Sinaj právě zmíněný Jabal Musa. A pak že historii nepředěláš...

Na Jabal Musa se stoupá nejlépe v noci, kdy není takové vedro. Nahoře byste měli být nejlépe s východem slunce a jako odměna na Vás čeká božský výhled na Sinajský poloostrov a pocit, že jste nejvíc, protože jste nejvýš. Dobře, jak že dlouho se jde nahoru? Ptáme se řidiče. Tak 4 hodiny. Dobrý, je půlnoc, to je akorát. Budeme tam kolem čtvrté a chvíli na to vyjde sluníčko, romantika, pohoda. Víte, jak dlouho jsme šli? Hodinu a půl. Nahoře jsme klepali takovou kosu, že jsme si od místních beduínů prostě museli půjčit zavšivenou předraženou deku a doklepat tam 2,5 hodiny, než začne vykukovat slunce. Moje mladá hlava byla trochu naštvaná, jak jsme zase nalítli na jejich skvěle zmanažerovaný byznys.

Odměna však přišla a když si dodnes vzpomenu, jak jsme byli fascinovaní tou žhavou koulí, která nám vycházela na dlani, stálo to za to. Když jsme se dostatečně pokochali, vydali jsme se na cestu dolů, a ještě navštívili Klášter sv. Kateřiny, který byl postaven na místě, kde k Mojžíšovi dle biblické tradice promluvil Bůh z hořícího keře. Jedná se o nejstarší křesťanský klášter na světě, který dodnes potvrzuje, tedy aspoň se tak o tom stále píše, že soužití dvou náboženství je bez problému možné. Kromě kostela je v areálu kláštera i mešita a neuvěřitelně průzrační mniši.

Jo a o tom jsem ale vůbec psát nechtěla. Chtěla jsem napsat o cestě z pevniny na Sinaj. Jeli jsme dálkovým autobusem s místními. Už nevím, jak dlouho cesta trvala, ale dlouho. Myslím že půl noci a den. Byli jsme pro ně samozřejmě exoti, proto jsme si celkem včas koupili místenku, abychom byli co nejblíž k řidiči, tak nějak se to doporučovalo. Přece jen 1 bílá modrooká holka, 1 bílý jinoch a 35 arabských pasažérů, cesta přes poušť, kde se občas vyskytovala ozbrojená hlídka, protože v té době se přece jen o kdovíjakém míru v této oblasti mluvit nedalo, z toho by bývala maminka asi neměla dobré spaní, kdyby o tom věděla.

Vyfásla jsem místo v druhé řadě za řidičem v uličce. Prominentní místo přede mnou měl starší pán, na kterého jsem během cesty vyplýtvala celou mou toaletní vodu, protože to se prostě nedalo. Kolena jsem měla zmasakrovaná po první hodině, protože pán si dal sedadlo úplně nejvíc dolů jak to šlo. A protože bylo celkem rozviklané, šlo to víc než obvykle. Nervy mého jinak flegmatického těla mi zpočátku škubaly a nadzvedávaly koleny sedadlo nahoru, ale to jsem vysloužila jen nadřazený úsměv plný amalgámových zubů. Dobře. Jsme jediní bílí v poušti, asi toho nechám.

Doma jsme nikdy nekupovali pití v plechovce. Vlastně plechovky ani moc nebyly. Je mi to dodnes strašlivě proti srsti. Arabové místního autobusu byli na plechovkovém pití závislí. Všichni pili pití z plechovky a všichni tu plechovku také automaticky házeli z okénka autobusu do pouště! Nebo nejen do pouště, ale kamkoli ven! Nebo nejen plechovky, ale všechny odpadky. Takže naše cesta na Sinaj mi zadělala nejen na jednu vrásku a rozpojila nejedno spojení mé nervové soustavy. Vlastně nejen cesta na Sinaj, každá delší cesta po arabské zemi probíhala dost podobně. Jen v té poušti se mi z toho dělalo tak nějak nejhůř. V rámci udržení naší bezpečnosti jsem však jen házela vzteklé pohledy zpoza slunečných brýlí a občas se nenápadně ptala civilizovanější místních, co si to tom myslí, abych se dozvěděla, že mou otázku vůbec nechápou.

Jsem ráda, že naše děti znají barevnou škálu popelnic a umí ji používat. Jsem ráda, že se zajímáme o to, co se s odpadky a všemi materiály děje, když se jich zbavujeme. Jsem ráda, že o tom přemýšlíme. Doufám, že se to i na Sinaji za ta léta už změnilo.

Musím ale říct, že cesta a pobyt na Sinajským poloostrově patří k těm okamžiků, kvůli kterým mě baví být na světě.