Taková rána, vzpomínky na Gambii, rok 1997

05.01.2022

Ten pocit, když se člověk někam těší a pak tam po krkolomné cestě celý tumpachový dorazí. 

      Tenkrát to bylo opravdu krkolomné. Když jsem se před 25 lety vydala poprvé do Afriky, moc jsem o tom nepřemýšlela. Bylo mi 17 a zastávala jsem názor, že všechno nějak dopadne. S tímhle mottem se mi žilo celkem blaze. Snažím se ho do svého života opět přivábit, ale už to nejde tak snadno:-). 

      Let rozhodně nebyl přímý. Navíc to ani nebyl jenom let.  Nejdřív jsme autobusem dorazili do Londýna, tam přespali a ráno teprve letěli směr Gambie. To, že nám už v autobusu delegát rozdával kondomy, jsem brala jako dospělácký žert. Chápejte, bylo mi sladkých 17 a jako dospělák jsem se opravdu necítila a vlastně se mě tohle vůbec netýkalo přece,  ale informaci, že tam tahle potřeba lítá ve vzduchu, jsem zaslechla.

      No zkrátka, cesta byla strašná. Nejdřív nekonečná jízda busem a trajektem do Anglie, pak let snad 12 hodin do Banjulu, už nevím jak dlouho to přesně trvalo, ale dovedete si představit ty trosky bělochů, které vystupují z letadla. A do toho Vás praští  březnový vánek nedýchatelného vzduchu hlavního města Gambie, Banjulu, a ohluší banda polonahých vyspalých bubeníků se sklony k exhibici. Vy vyloudíte pá úsměvů a říkáte si, proboha proč jsem se tu ocitla! 

      Následuje poafricku organizovaná předávka zavazadel a kontrola povinného očkování a pasů. Takže nekončící big bordel, big bratře. Pot z nás leje a přestože se toužíme ocitnout na klimatizovaném letišti v Ruzyni, jsme šťastně zmateni, že jsme úplně jinde. 

     Následuje transfer do hotelu a setkání s delegátem, vysmátým  bělochem  ve slamáku, který tu už rozhodně není cizí. 

     Smíšené pocity dobrodružného děvčete se nesou drkotavou jízdou po hlavní silnici. Jsem tu.