Tolik ctitelů! Vzpomínky na Gambii, rok 1997

05.01.2022

      Už to mám v mlze, ale tehdy se cesty za exotikou často rovnaly cestám za chudobou, pokud to tedy nebyla cesta do panenské přírody.  Něco jako, pojď, pojedeme se podívat, jak jsou chudí, chudáci....brrrr.

     Projížďka vesnicí byla jako jízda králů. Přiběhly snad všechny děti z vesnice a halekaly a čekaly, co jim přistane v dlaních či na zemi. Bylo nám řečeno, že pokud něco chceme rozdávat, ať to jsou tužky, bonbony, žvýkačky, jen ne peníze, že se jich nezbavíme. V současné době, kdy už vyjížďka do exotických zemí není výjimkou, se nám to zdá samozřejmé. Vezeme tužky, pastelky, bloky...Ale tehdy mi to fakt přišlo divný, že bych nějakému dítěti měla dát tužku. Co by asi řekla kamarádky dcera, kdybych k nim přišla na návštěvu s tužkou? 

          Pochopila jsem to až na místě. Ty děti, neměly vůbec nic. V duchu jsem se proklínala, že jsem za peníze z brigád nevykoupila papírnictví. Teď už jsem se na ně mohla jen usmát a podat jim ruku. Ale jedno říct musím. Jak jsem se cítila? Opravdu jako princezna. Ani ve snu mě nenapadlo, že někdy dostanu tolik nabídek k sňatku v jeden jediný den! 

      Vím, všichni říkali, že nám to cpou pro to, že se chtějí dostat do Evropy...., co by je tam asi čekalo, prý!?! Ale nekažte mi to. To, že já nevím, snad 20 letý člověk ode mě dostane tužku, je z toho na větvi,  a někde vyhrabe  poslední cár papíru, který má a tou jedinou tužkou co má, napíše svou pochybnou adresu, to je přece něco. Něco, co mi hrnulo stud do tváře, když jsem si uvědomila, jaký je mezi našimi životy rozdíl.  Rázem se z princezny stala Smutná princezna, která pomalu dospívá a procitá.